od Jakoba Lorbera (článok je ponechaný v češtine),
podľa spisu „Projevování duše Leopoldu Engelovi“, (Lorberovo nakladatelství, Bietigheim – český překlad podle 5. vydání, přeložila J. Ottová.)
O pravém modlení
Byl jsem opět sám a přemýšlel o tom, co se stalo a tu mi bylo jasné další,stálo zřetelně, uchopitelně před mou duší. Především mi bylo jasné, že mám očekávat všechnu spásu, blaho ne tak zvaným zahloubáváním, ne upřeným hleděním a myšlením na Pána, ne dlouhými úslovními retními modlitbami, hledáním slov a krásných řečí, nýbrž jedině jen pevnou odhodlaností, radostnou horlivou prací.
Pracovat ve službě Pána je už modlitba. Jen mluvení pro lesk před jinými je mrhání časem a zcela neužitečným plýtváním sil. Vyšší duchové neleží v prachu na tváři u nohou Pána a nemodlí se k Němu, to by byla modloslužba. Pán si přeje radostné, pevně Jemu důvěřující dělníky, kteří přivádějí lidstvo a sebe samé blíže k dokončení, ale ne pobožnůstkářské, litanie zpívající, dlouhým modlitbám se oddávající lenochy, kteří si myslí, že svým zvráceným chováním a činěním Pánu slouží, že se Mu tím líbí a že si dobývají pokladu v nebi. Ti všichni jsou líní sluhové, kteří zahrabávají svou svěřenou hřivnu, místo aby s ní hospodařili. Z tohoto důvodu jsou i kláštery, modlitební společnosti a všelijaké kroužky, kteří někdy lenivým očekáváním, že jim má Pán dát, co žádají, mylné cesty, které nevedou k Pánu, nýbrž od Něho odvádějí.
Je jistě potřebné, aby se duše pozvedala a ve vědomí – Pánu sloužit pociťovala ne jen náladu, ale i vřelou lásku, ale právě toto pociťování se stává jen pevnou vůlí k plnění povinností, vřelou radostí na práci, která se vykonává, vybojované, ale ne sezením a čekáním na milost Pána.
Přešla doba, kdy se očekávalo vzejití sadby a květenství obilí vyžadovalo jen pozornost, věrné pěstování a uchovávání před divokými škodami. Teď stojíme na začátku žní, musíme sekat obilí, sbírat, svážet do stodol a pak, teprve pak se bude mlátit, plevy od pšenice oddělovat a péci výborný chléb z jemné mouky. Kdo rozumí tomuto obrazu, bude vědět, která hodina nyní bije, udeřila, a jak se bude utvářet v příští době svět.
Vše toto mi bylo nyní jasné a zřetelně mi stálo před očima, co jsem měl dělat.
Ba, kdysi byla doba, ve které jsem už prodělával předžití (dřívější životy). Nebylo to na Zemi, nýbrž na jiné planetě, jejíž obyvatelé nestojí ještě tak daleko ve svobodné vůli jako pozemšťané, ale Pána poznávají a milují mnohem více než lidé pozemští – vyvolené děti. V této lásce stojíce, vědí, že Pán může kolem sebe shromažďovat jen ty, kteří jdou v Jeho stopách, kteří podstupují nejtvrdší zkoušku svobody vůle vlastním cílevědomým chtěním.
Kdo v sobě cítí lásku, domnívá se, že může vše překonat ve službě této lásce své, a tak se zdálo i mně snadné jít za Pánem. „Neboť co může člověku scházet, když se dá vést jedině touto láskou?“ Tak jsem si myslel a přece netušil, jak nekonečně těžká je tato zkouška svobody vůle, poněvadž se pak vše musí znovu vybojovávat, ba dokonce nejprve tak žhoucí láska k Pánu znovu probouzet a pěstovat, vše se musí jen ze sebe vytvářet a vypracovávat. Jsou andělští duchové, kteří na Zemi ve zkoušce neobstáli – i když i docela neztroskotali, ale kteří, zajatí hmotou, nebyli sto, plnit svůj převzatý úkol, protože pouta smyšlených světských radostí, která jim před tím zůstala tak cizí, jako domnělá sladkost chutnala a našli na ní mnoho chuti. Na druhé straně propadli opět jiní v úplném zneuznání své úlohy v ošklivost vůči světským radostem, úzkostlivě se jim uzavřeli v domnění, že útěk před tímto sváděním je překonáním a tím teprve nedosáhli svého cíle.
Pak jsou takové duše o nichž říká Goethe:
„Dvě duše bydlí, ach, v mé hrudi, jedna se chce oddělit od druhé. Jedna se drží v pevné rozkoši lásky světa ztuhlými orgány, druhá se násilně zvedá z temna k nivám vysokých předtuch.“ Zde tu teď docela přijde na to, která duše získá převahu. Podle utváření osudu člověka se bude zvedat buď k pláním vysokých tušení, nebo zanikat, hynout.
Vše to sděluji, aby se každý zkoušel, zda je na zvrácené dráze, nebo má naději převzatý úkol provádět. Ten jeho činění a ponechávání osvěcuje jako malé světélko, které jako tušení krásné úlohy v něm spočívá. Ba, toto tušení je sice často pozorovatelné, ale vlastní úkol je zneuznáván. Sebeklam uchopuje člověka až příliš často o vlastním cíli. Domnívá se, že má správnou myšlenku, jasnou představu o úloze, do něho vložené, zaměňuje pak své vlastní přání, které se vzdělává ke chtění, s prapůvodním, mít činit, honí se pak za přeludy a chybuje ve svém pozemském postupu, který je vším jiným, jen ne cestou za Kristem.
Vidíte, tak je i můj pozemský život pro pravdu těchto slov jasným příkladem.
Co jsem měl dělat na Zemi? Vedle svého vzdělávání a snaze po ukončení jsem se měl stát učitelem ve službě Pána. Modlil jsem se, abych na Zemi mohl vydat svědectví o nauce Pána, probouzet lásku k Němu a všechny spolubližní uchopovat v nejvnitřnějším srdci, aby se k Pánovi a Mistru vesmíru přiznávali. To jsem chtěl a měl činit.
Ač vrozen do malých poměrů, brzy mi byl svět otevřen. Ne bezdůvodně jsem byl veden do Ruska a poznával tam nízké, světsky radostné smýšlení lidí. Domníval jsem se, že svým uměním působím na srdce a také se mi to v mnohých věcech dařilo, ale i v mém umění mě víc těšilo překonávat technické obtížnosti. Jejich zvládání vyvolává stále více obdivu, než hrou, ve které se ukazuje duše, že působí na srdce. Teprve v Petrohradě jsem obdržel správnou směrnici seznámením se s knihami Swedenborga a jiných. Zejména svým přátelstvím se svým kolegou Thieme jsem byl upozorněn na mnohé, což bych se bez něho nebyl dozvěděl. Ale přece převažovalo mé vlastní chtění to, co jsem dělat měl. Už jako chlapec jsem měl sklon budit pozornost svým zvláštním uměním, nepochybně jako následek ve mně spočívajícího, ale ještě k vědomí nepřivedeného toho, co jsem dělat měl, a tento sklon razil klamnou falešnou cestu. Měl jsem velkou zálibu v kejklířství, pro magii. Tu, jak i tvá zkušenost učí, se nyní protipól stále snaží zmást a odvrátit chtění nad tím, co se dělat má, tak jsem pak i v Petrohradě našel docela mimořádnou příležitost, abych šel za svou touhou.
Nákup mnohých kouzelnických přístrojů, přátelství se Schreinzerem sloužilo jen k tomu, abych svůj sklon posiloval a vedlo mě na klamnou cestu, místo abych působil podle vloženého tušení na lidi.
Tušil jsem, že mám shromažďovat. CO? – V každém případě přece jen lidi dobrých srdcí, které jsem měl poučovat, ale já jsem sbíral knihy o Faustovi, stal jsem se i rozhodujícím činitelem v písemnictví o Faustovi, napsal jsem mnoho spisů a knih na toto téma a podobné, ale sbíral jsem jen knihy o literatuře, týkající se Fausta a nesbíral jsem lidské duše.
Rozumíte souvislosti mezi tím, co se má činit, a jeho prováděním? Hledejte v sobě, zda jste nedělali něco podobného a zda to ještě neděláte, obraťte se, dokud je ještě čas, zkoumejte, zda vaše – mít činit – s chtěním vaší denní práce je v souladu a nebojte se opustit klamné cesty, vyhnout se jim, v nutném případě se obrátit, nově začít, neboť síla Pána u vás bude stále stát, abyste poznané chyby napravovali, své chtění vedli na dráhu toho, co se má dělat.
oOo